Miloslav Moucha - Španělský cyklus

V roce 1984 podnikl Moucha cestu do Santiaga de Compostela. Tato cesta  měla důležitý význam pro jeho duchovní  i malířský vývoj.  Oprostil se zcela od konceptuální minulosti a plně dokončil svůj návrat k malbě, který započal jž v roce 1978 sérii obrazů Bodu.  Teprve však po Compostele vidíme v Mouchových obrazech zřetelně malířský princip, který odráží dva světy, ve kterých se on sám nachází. Hmotný, materiální, přikrytý závojem spirituality, duchovnosti.  Výtvarné prostředky, které za tímto účelem volí jsou vesměs geometrické tvary.  Prázdné i plné barevně syté plochy ,linka, nerovná čára plující obrazem, prázdnota ohraničená nepravidelným oválem, kruhem, či elipsou, volně se vznášející barevné body, abstraktní geometrické obrazce nepravidelných tvarů vyplněné sytou barvou. OPět se tu  trochu připomíná Mouchův výrok o tak zvané geometrii událostí....ovály, čáry, elipsy, kruhy, polokružnice, výseky s ostrými úhly, nepravidelné plochy, to vše demonstruje jakousi přírodní geometrii, kterou citlivé oko člověka vnímá v událostech i místech, především v přírodě. Nad to, v těchto obrazech Španělského cyklu vzniká jakýsi nový symbolismus (potřeba si všimnout, že  motivy v jeho malbách jsou paralelní i k těm alchymistickým) Nevědomí pracuje a skutečný symbol se vynoří pouze tehdy, když potřebujeme vyjádřit, něco co si mysl nedokáže myslet nebo co pouze tušíme nebo cítíme. Na obrazech Španělského cyklu je poprvé a jasně vidět, jakým je Moucha člověkem – umělcem. Jednou nohou kráčí po zemi a je pevně spjat s hmotným světem a zemí, jež ho sytí a druhou nohou kráčí kamsi do nebes, výš, kde dlí duch. Vše je vně a zároveň uvnitř, vše je hmotou a zároveň duchem. Tato polarita bude už navždy určovat charakter jeho tvorby. To, co se projevilo v Mouchových obrazech španělského cyklu byly jeho otevřené oči a touha tázajícího se vědomí a  zároveň introspekce a odpovědi, získané z nevědomí, které se v při cestě do Santiaga de Compostela plně manifestovalo. 

Španělský cyklus

 

Konec 70. let, když jsem maloval obrazy Bodů, byla doba silného pocitu, že už nemohu pokračovat v malbě, ani v mém studiu alchymie. Někde v hloubce jsem ale cítil, že jsem blízko něčemu, co mi osvětlí kudy a kam vede cesta.

               Základní problém alchymie je najít „první materii“. Je to na čem adept začne pracovat. S tím jsem zápasil a zdálo se mi, že jsem blízko a byl to vnitřní zmatek, protože jsem si neuvědomoval, že to je plně propojeno s mojí malířskou aktivitou. Můj umělecký postoj byl silně spekulativní – dalo by se říci více „filosofický“. Věděl jsem, že výroba zlata není cíl alchymie, ale jen důkaz, že adept je na správné cestě. Zlato může být reálné nebo zlato jako symbol.

               Francouzský alchymista pařížský obecný písař Nicolas Flamel podnikl cestu do Santiaga de Compostela ve víře, že potká na cestě někoho či něco, co ho osvítí a pomůže rozřešit problém podobný tomu mému.

               Podle středověkých instrukcí jsem cestu podnikl. Sám a pěšky. Cesta trvala měsíc a 10 dní.  S únavou se mi měnilo vnímání. Vnímal jsem vše kolem sebe i sebe samotného jakoby neosobně. Všiml jsem si, že chvílemi jsem „nebyl přítomen“, že jsem tedy nemyslel. Někdy se stalo, že jsem při chůzi snil a pokračoval ve snu v noci. Vše, co se odehrávalo ve mně, bylo mimo mně. Není jasné, jak ten stav popsat.

               Otázky, které jsem si kladl, než jsem se na cestu vydal, se vytratily, ale dostal jsem odpovědi na otázky, které jsem si nekladl.

               Když jsem se vrátil do Paříže, začal jsem malovat úplně jinak než před cestou. Cíl cesty se během času ztratil a cílem se stala cesta sama. S malbou se to stalo podobně. Cíle, nápady, myšlenky se vytratily a vznikala jen malba a „myšlenky“ nebo významy se rodily z ní – malby. Prostě maloval jsem, jako když se chodí.

               V jednom z kostelů, které jsem cestou navštívil, jsem si všiml nádherných železných kovaných mříží. Byly pomalovány žlutou barvou, asi proti rzi a v mnoho vrstvách, takže se aspekt kování ztrácel pod nánosem barvy. Žlutá barva v tmavém kostele zářila. Velmi mě to ovlivnilo v práci na obrazech, které jsem maloval po návratu do Paříže. Dokonce název Španělský cyklus je vázán na toto období. Pomalu se do Španělského cyklu začaly dostávat tvrdší konstrukční prvky, což značilo blízké ukončení cyklu. Začal vznikat cyklus nový.

 

 

Načítám data